M ů j  s t r u č n ý  ž i v o t o p i s

       Narodil jsem se 7.března (podobně jako Maurice Ravel nebo T. G. Masaryk) i když o něco později (1938) jako třetí syn chudých překladatelů z angličtiny Aloyse a Hany Skoumalových kteří se později jako překladatelé proslavili leč nezbohatli. 
       Již v útlém dětství jsem projevoval nadání k hudbě a pokud moje paměť sahá, ohromoval jsem návštěvy improvizováním na piano vídeňské výroby již v pátem roce svého života.

       Když mi bylo 7 roků povšiml si mne i Barrandov a tak jsem přispěl (s laskavým pochopením třídní učitelky pí. Tomkové) k úspěchu jednoho z nejlepších poválečných filmů české výroby. Byl to Nezbedný bakalář rež. Otakara Vávry a mými partnery byli tehdy Štěpánek, Smolík, Vojta, Rašilov a další. Tato moje zkušenost s filmem zřejmě nebyla nedůležitá a můj pozdější zájem o film, divadlo a vůbec umění dramatické byl již tehdy tímto zážitkem motivován.

       V době kdy jsem chodil do čtvrté třídy obecné byl můj otec pověřen funkcí kulturního attaché v Londýně (patrně proto, že uměl anglicky). Na letiště ho tehdy vezl pan Slavík – najitel koloniálu a jediný vlastník automobilu v naší ulici. Když otce následoval zbytek rodiny t.j. matka, bratři, sestra a já, pan Slavík už měl jiné starosti, tušil zřejmě že z jeho koloniálu bude Pramen nebo Bratrství a tak jsme se museli na letiště dopravit sami.

       V Londýně se mi život docela zamlouval – viděl a dokonce jedl jsem poprvé v životě banány, pomeranče a jiné koloniální ovoce, které zmíněný pan Slavík nevedl.

       Navštěvoval jsem tzv. Public School kde vyučování začínalo společnou modlitbou nejprve křesťanských a posléze židovských dětí. Pan ředitel Ashdown se modlil s oběma. Arabských dětí tehdy bylo v Londýně podstatně méně než teď, jinak by se byl modlil i s nimi.

       Vynikal jsem tehdy hlavně v běhu na 100 a 200 yardů protože do tajů angličtiny jsem teprve zvolna vnikal.

       Bydleli jsme tehdy ve vile společně s dalším českým diplomatem – předválečným komunistou Eduardem Golstückerem. (Ten byl později čs. velvyslavcem v Izraeli, potom byl odsouzen v procesech se Slanského protistátním centrem na doživotí, posléze rehabilitován, pak byl profesorem Karlovy university, předsedou čs. spisovatelů, později vyhoštěn z ČSSR a nyní žije opět v Anglii – na rozdíl od mého otce, který je předválečný katolík a nyní žije v ulici 28. pluku ve Vršovicích. A pak že se u nás nic nezažije).

       V roce 1950 vyšlo nařízení, že děti čs. diplomatů nesmí být s rodiči v zahraničí, a tak jsem nějaký čas se svými dvěma bratry strávil v internátě v Poděbradech. A protože podpisem stvrzuji že jsem nic podstatného nezamlčel musím otevřeně přiznat že tam na mne nejvíce zapůsobila dcera našeho fyzikáře – Ivanka Bláhová.
       Jinak je zajímavé, že tehdy byl v poděbradském internátě i jistý Miloš Forman, který nás všechny později tak ošklivě zradil.

       Moje hudební vzdělání pokračovalo během londýnského pobytu. Učil jsem se u známé české pianistky Lizy Fuchsové a v 11 ti letech jsem již veřejně vystupoval.

       Kdo by si byl tehdy pomyslel, že za necelých 40 let se vypracuji tak vysoko, že budu dělat kvalifikační zkoušky u Pražského kulturního střediska.

       Tomu ale samozřejmě předcházelo mnoho let poctivé práce a odříkání.

       1953 – 58 dirigentské oddělení st. konzervatoře v Praze.

       1958 – 62 sbormistrovské oddělení JAMU (prof. Josef Veselka)

       Již v době brňenského studia jsem začal komponovat pro divadlo a později pro film, televizi a rozhlas.

       1963 – 64 jsem si jak se lidově leč výstižně říká odkroutil vojnu ve Vojenském estrádním souboru v Praze. Zde jsem zastával postupně funkci klavíristy, dirigenta džezového orchestru, režiséra malé herecké skupiny aj.
       Zde jsem se spřátelil s herci Jiřím Hrzánem, Petrem Čepkem, Jiřím Kodetem a dalšími.
       Bylo proto logické, že jsme se sešli v nově utovřeném Činoherním klubu.

       Po krátké externí spolupráci s redakci pro mládež čs. rohlasu, kde jsem produkoval svoje zábavně vzdělávací pořady Večer pro neděli a byl mimo jiné i při vzniku Mikrofora, zakotvil jsem v Činoherním klubu na několik roků jako hudební dramaturg a režisér.

       Již v roce 1964 jsem se seznámil s Janem Vodňanským se kterým jsme později vytvořili autorsko–interpretační dvojici a sehráli stovky vystoupení v Činoherním klubu, v Redutě, v Atelieru, v Divadle hudby, Na Chmelnici a na mnoha mimopražských scénách.

       Z naší tvorby vydalo nakladatelství Suprafonu 3 LP a několik SP.

       Pro Činoherní klub a pro mnohá jiná pražská i mimopražská a dokonce cizozemská divadla jsem napsal řadu scénických hudeb. Jejich počet odhaduji asi na 130.

       Současně se rozšiřovala a prohlubovala i moje spolupráce s filmem a televizí.

       Napsal jsem hudbu k několika celovečerním filmům (Přijela k nám pouť, Srdečný pozdrav ze zeměkoule, Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný aj.)

       Ale hlavně jse se soustředil na hudbu k filmům animovaným. Mnohé z těchto filmů získaly ceny na různých zahraničních festivalech (Zaniklý svět rukavic, Král a skřítek, S úsměvem).

       V poslední době se kromě této činnosti věnuji hlavně komponování písniček jednak pro vlastní potěchu a jednak pro různé skupiny a solisty (L. Pospíšil, M. Prokop, Maxipes Fík, Bob a Bobek aj.)

       Především však jsem členem ETC Vladimíra Mišíka a to je to vlastně taky důvod proč vznikl tento stručný životopis.

       Abych mohl veřejně vystupovat na klávesové nástroje se zmíněnou kapelou je to prý nezbytné.

       Nevím jestli se ještě v životopise uvádí koníčky.

       Já mám rád fotografování, vaření, víno, ženy, kvalifikační i rekvalifikační komise a konec konců i zpěv.

       V Praze 10. června 1986